Stařičká bába oliva
pohádku vyprávěla,
tiše si holoubata
do větví posedala.
O tom, jak vposled slunce svitlo
a kterak přišel temný mrak,
jak téměř nic nepřežilo
čtyřicetidenní liják.
A přece dnes kvítí kvete,
i voda zas teče v řece.
Však vidí kdo z nás úsměvů
těch květů rozličných?
Nežijem spíše ve hněvu
a hádkách zbytečných?
Rozkvetlo jaro!
Rozkvetli jsme s ním?
Je rozbřesk, nové ráno,
však teplo necítím!
Jako bych kusem ledovce
či šutrem šedým byl,
jenž ležel někde v úvoze,
jen chladem se živil.
Však oliva se raduje,
protože slunce miluje.
Jí nezapadne den
navěky
Máš krásný obsah, Vojto. Kdybys k tomu přidal pravidelný přízvuk, vždycky na stejném místě ve verši, měl by i rým rytmus a spád. JInak pěkně lehké, svižné, poučné.. a přitom hluboké. <br />
Ale pěkné =)
Díky za připomínku i hodnocení, vím, že by bylo po formální stránce ještě hodně co vylepšovat, ale jak by řekl Pilát: "Co jsem napsal, napsal jsem." :-)
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.