Přástky

Pavouček sotva větší než jahodové semínko čile spřádal svou síť. Pobíhal nahoru, dolů, vlevo, vpravo, přehazoval si nitku z třetí levé do čtvrté pravé a zpět. Drobnými rytmickými otřesy nosného lanka se nenechal nijak vzrušit. Občas se však lanko povážlivě propnulo, nebo zhouplo. To pak vždycky ustrašeně zaběhl do jednoho z koutů, v nichž měl své veledílo ukotveno.

Zšeřelou místností se neslo vrčení kolovrátků a veselý hovor. Ženy seděly v kruhu a sdělovaly si zážitky uplynulého roku. Všechny. Od těch nejstarších, odkvetlých jako květy petrklíčů až po ty nejčerstvější, podobající se prašanu za okny.

Bylo to dlóůhé.

Děti ležící vedle sebe na jedné posteli sebou občas neklidně zavrtěly a něco si špitly. Oči se jim leskly světlem svic a nedočkavostí.

Hé-ej! Kdy už přijdou tátové a začne se vyprávět něco zajímavého? Tohle mě fakt nebaví! Třeba o obchodech na jihu, nebo o lovu vlků, nebo rosomáků, nebo třeba o medvědech od hvozdu, nebo, nebo, no prostě o něčem zajímavém. Aspoň o liškách, nebo havranech!

To byl Mond. Zatím jen vduchu.

„Chrrrr!“

Tohle byl Beorn. A dost nahlas. Pak zamlaskal a přetočil se na druhý bok.

Třeba se mu zdá o plástvi medu.

Zase Mond.

„Křřř-řach!“

Tohle nebylo zapraštění kostí, ale modřínový trám, nic divného.

Jediná Idunn, sestřenice, které chlapci říkali Mín (a neptejte se mě proč, některé věci prostě nemají příčinu a všeobecně platná odpověď většinou zní: „Bo!“), ležela tiše a se zájmem naslouchala řinčení petrklíčů a šustění sněhu.

Co se to tetě Jórunn vrtí u spánku za smetí? To je divné. Chvilku nahoru, chvilku dolů a pak do stran. A směrem k mámě se něco třpytí. Teď to běží vzduchem k ní. Vždyť je to…

Tohle byl Brand a slovo: „pavouk.“ řekl nahlas.

„Ííí! Mamí!“

Tohle byla Mín.

„Coé?“

Jo a tohle byl Beorn. Plástev padla někam do tmy.