Čokoláda

(To takhle krmíte na Nový rok jeleny a daňky a ona jde kolem povídka:)

Láda, láda

„Chlapi, pamatujete ještě čokoládu?“

„Hej, úplně matně.“

„Si pamatuju, že jí bývaly plné regály: ‚Mami, kup nám čokoládu!‘ Většinou nekoupila, myslím, že kazila zuby…“ Pobavené úsměvy chlapů u ohně odhalily dásně, jejichž osazenstvo by dohromady vydalo s bídou na jeden mléčný chrup. „‚… a vůbec, doma máš sladkého dost!‘ Mi se vůbec nejvíc líbilo vždycky to její: ‚A vůbec…‘“

„Jo, to byla taková ta kráva růžová…“

„Studencká pečeť, ne?“

„Jo, jo, jó!“

„Ne, to byla zas jiná. A to sem kdysi věděl, co znamená, sem se tehdy mamky ptal: ‚Mami, co je to ta studencká pečeť.‘ A ona: ‚Studencká, to je od slova student,‘ nebo tak nějak: ‚to jednou taky budeš, až budeš starší.‘ A pečeť… to bylo ňák myslím od slova péct, nebo co, už teď nevím.“

„No a pak to najednou přestalo. Sme přišli do obchodu a čokoláda nikde. Prázdný regál. ‚Vyprodané,‘ říkala prodavačka. ‚Přijďte zítra.‘ A zítra zas nebyla a pak už nikdy.“

„U nás tenkrát to samé!“

„Vidíš! Sem si nikdy neuvědomil, že tím to vůbec všecko začalo.“